HEREC

Otokar Fischer

HEREC
Dovnitř se nelze vrátit: nad vchodem šklebí se maska; tisíc tam chlipných je očí, před rampou bičem se práská, znesvěcujícím hmatem kdos po tajemství sáh’, svědomí krčí se, zbito, a člověk se svíjí, nah; já dryáčnictvím krve a navoněnými vzdechy byl vyštván jako žhář z pod doutnající střechy. Jdu prázdnými ulicemi: kal vzpomínek na nich lpí; nad šplouchající řekou – a slyším: město spí; za okny ozářenými přebdělé tuším hráče, jdu podél domu slepců a zdá se mi: někdo tam pláče, a stoupám ve zvlhlý park. Ó, kde jsem tak dlouho dlel? Zatím, co dýchal jsem v dusnu, strom za stromem rozpučel. „My bělostně bílé květy, my po tmě se rozvily samy. Proč jsi nás opustil? pověz! Proč nerozkvet jsi s námi? 42 Proč trpěls v těžkém vzduchu, kde jara neznají?“ Tak s výčitkou a steskem ty stromy dýchají, jako bych po celý život nikdy nebyl živ z jara; a náhle s vrcholku stromů zazní mi píseň stará, ta neuvěřitelná, tajemná, beze slov, z níž neznáme jednoho verše, k níž hledáme tisíc strof, již každý z nás milionů chce chytit v nápěv nový, již každý chce pro sebe šeptat a panenskými slovy. Zde tedy je to všecko. Co jsem kdy, ozvěnou, hrál, co musil jsem cítit, zlosyn, teď šašek a teď král, co v potupně prázdném chechtu se šklebilo ze zrcadla, co zarylo se mi v srdce, kdykoli opona spadla, to všecko zde dýše a šeptá. Já toužím pod květy: jen vsáhnout a vssát se do nich! a zřím jen – zakletý, bych na prázdno do vzduchu sahal –, jak tajemství kvete a roste. Nemáme pro ně slov. A je to přec tak prosté. 43

Básně v knize Ozářená okna: