KE KOŘENŮM

KE KOŘENŮM
Jak byl bych na kraj rašeliny stoup. Jen dolů, dolů! Klesám hloub a hloub, jsem tažen vzpomínkami, nevím kam, a do světlých se temnot propadám. Zem, kde se nezmírá ni nežije, mne vítá kol – to dusné dětství je, však dál a hloub já padám. Ne už já: Můj dech se v těla cizí přelévá, jsem kýms, kdo láskou pro život je slep, teď volám po městech, teď vážu štěp, zřím brýlemi teď starých písmáků, čtu, zpívám zkazky sladkých zázraků, dlím v síni Maurů, brousím drahokam – a padám dál – a hloub – – A procitám. Mám poutí světem duši provátu. Teď masky pryč! Je chvíle návratu. Jsem z těch, jimž srdce smíchem krvácí. Šlechtici smutku, věční tuláci, šli souší, mořem, smrští, zahradou, zrak raněn touhou, duši záhadou, šli krokem poutníka, jenž nezemdlí, jak rabský pluk, jak předvoj boha šli. Vlál oblak nad nimi jak jeho plášť. A já jsem z nich... A já k nim cítím zášť. [23] Mně k smíchu modlitby jsou vyhnaných – a mou též tváří škube psancův smích. Já zhrdám čistokrevnou pýchou kast – a zemi svou i já chci duchem zvlást. Mám odpor k stopám, kudy rod můj šel – a sám jsem poušť, kde bloudí Israel, sám bezdůvodně blouzním potají, sám, cíl svůj ztrativ, teskním po ráji. A nové bratry mám. Jich cíl. Jich líc. Jsem jedním z nich. A přece míň i víc. Jsem vyvolen. Jsem stár a mlád. A přec: Jen příchozí. Jen host. Jen míšenec. Tak, od těch odlišen, jichž zpívám zpěv, tak, odpadlíkem těch jsa, z nichž mám krev, jsem klet i šťasten. Nejsem to však já, ne moje muka, lidsky přechodná, ni můj to není smích, co ze mne zní. Mnou vyrazilo chvění podzemní, a bloudění to, z něhož vyvřel jsem, to mne si vyhlédlo svým nástrojem: mnou vrstvy věků, strmé propasti, svou křičí touhu, touhu po slasti; mnou, jenž jsem krůpěj, šumí moře běd; mnou, jenž jich neznal, úpí hoře ghett; [24] já věstit neumím a zírám v tmách; já nechci hrát a smyčce jsem přec tah. Já nemluvím. Má mluví krev, mé plémě. Já nezpívám. To zpívá něco ve mně. [25]