8   To bylo krutější než umírání

8

To bylo krutější než umírání To bylo krutější než umírání
a v mrákotách mnou projížděly nože. Však ty, jenž hrůzu, v ní dals požehnání, ó přísný příteli, můj bože! Mně duši rvali, zarostlou v mé tělo, a já se smál, by nezřeli, jak strádám. Teď běhu běsnění v mé údy vjelo, že málem dechu nepopadám. Mám nový pohled v pročištěném oku, mé srdce pádí, dálkou rozžízněné, a náhlý hlad mých nenasytných kroků mne pod obzory vyšší žene. Teď, zvídavostí prahna, v před se dívám, mám chodce rád a volám za tuláky. Vše dýchá obrodou, a díkem vzývám, jež nad hlavou mi letí, mraky. Já zdravím ty, kdož odvrhli své štěstí a běží nad svým životem a smrtí. Já zdravím ty, kdo ve statečné pěsti své lidské srdce drtí. Kdo o nic nepřišel, je žebrák chudý; jsi bědný, pokuds v bídu neupadl. Jak ten, jenž mateřské se dotkl půdy, já, dítě strasti, strastí zmládl. Jak miluji tu, kde jsem zrozen, půdu! Je setba má, a nevím, kdo ji požne. Já lecčíms byl a nevím, čím že budu. A ještě vše, je vše zas možné! [41] Ten, komu nikdo neumřel, ví zpola, ví z doslechu, jak nádherné je žíti. Já zdravím ty, jimž smrti gloriola kol hlav a bojů svítí. Boj láká zas. Vzdán tobě, duchu, cele, jenž přese mne ses krupobitím přehnal, poct levných nechci. Dej mi nepřítele, jenž, se mnou zápole, by žehnal! Dej lásku hrdinnou a hloubku větší, přej síly víc, nežs dosud ve mne vylil. Kams na vartu mne vysuň, v nebezpečí, bych, čele přesile, sám sílil. Jsem nástroj tvůj. Mnou hřímej, kvil a plesej – až posud příliš sebou já byl zmámen. Tvé křesadlo jsem. Bij a tluc a křesej, by ze mne světelný šleh plamen. Vše vezmi mně, jen něco darů ponech: sluch v hloubku, výšin řeč, tep cizích strázní – a vědomí, že v svých kdys polotónech hlas můj též kolozpěvem zazní!