DVA PROKLETÍ

Arnošt Ráž

DVA PROKLETÍ
Svou lásku, k níž laik závistivě mlčí, na kterou církev stanoví klatbu, někam si odnesli za prkenou hradbu. – Dva tajnosnubné květy v modré noci slavily horké orgie citů. – Na nebi měsíc. Topoly z malachitu. – A cvrček někde s dávkou ironie drobnými prsty do ticha luskal. Vítr se odplazil v tmách – zaskučel u skal. Dvě kleté duše vyrostly až k nebi. Morálek stěžně duněly pádem. Kdo jsou ti smělci? – Jen dva vyssátí hladem. – 27