SÁM

Arnošt Ráž

SÁM
Šel sám jsem. Byly žně a plno vůně a pole odevzdaně osiřela. Mé srdce, cítil jsem, jak tiše stůně a duše pláče, která osaměla. To nebyl smutek. Stín jen, který padne a rozplyne se zase po chvíli. Jen dotyk ruky neživé a chladné, a pozdrav slunce, když se nachýlí. Chtěl jsem, by kdosi mlčky za mnou přišel – a v rukou bílých oči moje skryl. Bych z jeho úst hádanku dětskou slyšel a uhodnuv, jej za to políbil. – 29