Na cestu.

Na cestu.
Jen ještě jedno, jedno políbení, mé dítky prosté – Bůh vás opatruj! – Já netušil, jak těžké rozloučení je s tím, co v srdci vzalo původ svůj. Teď vím to, cítím, když už odejíti mi chcete v dalný, cizí, chladný svět; a proto slza v mém se oku třpytí, a ještě zlíbat vás můj práhne ret! Jáť s vámi často o samotě dlíval, a s vámi plesal, toužil, klal a plál – – kdy hasla luna, kdy se den usmívalusmíval, já v nitro vaše vlíval slasť i žal. Vy ve snu, bdění jako květy vláha jste blažívaly zpráhlé srdce mé – vždyť v tomto světě jest tak málo blaha, není-li v srdci – kde je najdeme? [1] Kde vládla říše jasných idealů, se chápe žezla klam a zhýralosť... a poesie pohřížena v žalu, do bláta metá cudu jasný skvost. – A proto s bolem, moje dítky chudé, vás pouštím v cizí svět a temnou dál – – ach nevím, nevím zda vám láska všude, jíž já vás druhdy v srdci pěstoval! Než přece někde, kam se uchýlíte, vás rodná sestra uvítá i brat, až onou drahou řečí promluvíte, jíž učila nás matka Boha znát. Jen ještě jedno, jedno políbení, mé dítky milé, prosté, nevinné... já ve vás vložil svého srdce vření, kéž vás tak každý k srdci přivine! 2