V lese.

Vojtěch Pakosta

V lese.
Ku štěstí člověk málo potřebuje: blankytné nebe, lesa svatý klid, by nikdo nemoh srdce vyrušit, kdy perly citů na niť písně snuje. Kdo tento poklad s nebe zavrhuje, ten nejněžnější v sobě ubil cit, a chtěje srdci ztrátu nahradit, Sisyfem hroudu štěstí vyvaluje. Ó poesie, zůstaň srdci mému tím kouzla zdrojem, při němž mládne duch, buď očím světlo, berlou zemdlenému! Modlitbo srdce v lásky rozednění, ohlase citu, kterým mluví Bůh, úsměve děcka, matky políbení...! 9