Pod starým dubem.

Vojtěch Pakosta

Pod starým dubem.
V krajině pusté, v svahu horské stěny, staletý doubec osamělý stál, v myšlenky zhřížen jak by rozjímal, jaké už v žití divné přežil změny. Či zadumal se, že tak opuštěný a v životě svém nikdy nepoznal leč vichrů běsy, déšť a slunce pal... jak skála, na niž moře plivá pěny?... l vzdychnul sobě starý doubec v stráni, jako kdy myslí někdy letí v spěch, zpomínka lásky v tichém odříkání. Já maně stanul ve své lesní chůzi a z prsou bolný vydral se mi vzdech: „Jsme my tak, brachu, oba stejní druzi!“ 46