V noční samotě.

Vojtěch Pakosta

V noční samotě.
Havraním křídlem, pustá, zasmušilá, noc nad krajinou rozestřela šat, jak na svět by se bála podívat, s hvězdami luna za mraky se skryla. V krajině pusté noc mě překvapila – já cestou v duchu jal se rozjímat, jak pustá noc a jaký srdce chlad, by hvězda lásky lidstvu nesvítila. Přes pustá ladalada, věky duch můj letí, slyším: „Buď světlo!“ – vidím rozednění, leč člověk ve tmách při vší záři, jasu... V tom slunce vzplálo v zlatém ženy vlasu, hned záře, květů jako na podletí: bez lásky noc a – v lásce rozednění. 47