III.

Vojtěch Pakosta

III.
Od Sněžky až na Javoru témě z krajiny jsem kráčel do krajiny, všude zvyk a mrav i kroj je jiný, ale všude ráj ta naše země. Bodrých bratrů, švarných sester plémě, mluvou, písní milé mateřštiny, děsných porob zaplašuje stíny – „Čech jsem!“ s chloubou každý volal ke mně. Díky, díky! – mysl k nebi vzlétá, z hrobu život novým jarem zkvétá, k činům slávy srdce vře a buší! Leč kdy zřel jsem, vychytralou prací, jak se Ludmil, Janů chrámy kácí – děsný smutek zastřel moji duši. 66