Ztracený ráj.

Vojtěch Pakosta

Ztracený ráj.
„Na čelo křížek udělej mně, matko, než-li půjdu v dál!“ tak hoch své matce v rozchodu se slzou v zraku přimlouval. „Na čelo, ústa, na prsa ten svatý, matko, připni štít, bych v boji nekles, ale zdráv, se k tobě zas moh navrátit.“ – Hoch přijal štít a odešel, zmizela chata, dětství ráj... Svět širý, krásný, daleký, jak mnohou o něm slýchal báj. A jeho ruch a jeho mam jej zkolébaly v loktech tak, že zapomněl, ach zapomněl na matku, chatu, svatý znak... 78 A když se ze sna probudil, shledal, že svět jen lichá báj a opět v duši zatoužil v ten milý, krásný dětství ráj. Odhodil pouta ledová, matku i chatu hledat šel, leč ráje dětství milého – už nenašel, ach nenašel! 79