K andělíčku.

Vojtěch Pakosta

K andělíčku.
Vedle lůžka matka sedí, předříkává modlitbičku, důvěrně k ní hošík hledí, říká po ní: „K andělíčku“: „Andělíčku, strážce milý, rač mě vždycky opatrovat, ať jsem hodný v každé chvíli, tomu rač mě vyučovat.“ Jako vroucí políbení, každé slovo z úst jí ssaje, milé, vzácné popatření v ony blahé dětství ráje! Zda už velký andělíček? každý den se matky ptává... „Malý hošík, růžných líček, vodí tě a s tebou spává.“ „l až velký budu, máti, přijde-li též ke mně s nebe?“ „Budeš-li se k němu znáti, nikdy neopustí tebe.“ 81 Tak se hošík matky táže, až jej pojme v náruč sníček, a hned při něm s nebe stráže – vedle dřímá – andělíček. Má jej rád a při něm hostí, až se slunko dotkne líčka... Blah, kdo v dětské nevinnosti nespustí se andělíčka! 82