II. ADOLESCENS MORITUR.

II.
ADOLESCENS MORITUR.
Spí v rakvi bílé tam ve dvoře dole v pokoji kalném – však nevinná. Tam koukol kvete, je úhorem pole – jen ona bílá je květina. Tři sestry byly: dvě vlna žití do bahna hluboko zanesla, rozkoše, která spíjí a sytí, líné, se chytily z řemesla. A ji vždy vyhnaly z domu – to dítě by svědkem nebylo orgiím. Fijalky nosila do ulic skrytě a v hospod zapuchlý dým. Co čekalo na ni? – Ó, nechte ji spáti, nechte ji v pokoji snít! Nad bídy života černou hlatí v čas anděl smrti ji chyt’ – A v rakev složil to dítě čisté – co v čele plá jí jak zář a sníh? Do nebe vezmi ji, Ježíši Kriste, jenž Jsi teď u rakve stanul tich! To v čelo jí kladeš lilijí mdlení – – Vidíš ty sestry? – Ty nepláčou, ale v jich tváře, jež líčidlo plení, úžas a hrůza, strach a děs jdou: 36 To že v ty stěny, jež hostily vilně jen zápach pudru, vína a hřích, zalehla náhle, slavně a silně vůně lilijí zlomených... Ó, lilije, lilije, z ruky Tvé, Pane, s vysoka, s neznáma voní sem: než prach na ně padne a špína skane, ó, přesaď je, bílé, ve Svou Zem! Nový Život 1901.