NOCTURNO.

NOCTURNO.
Ty, jež jsi mi hrávala na klavír, když do duše marně jsem volal mír, kde jsi dnes, sestro, ó sestro má milá? – „Jsem nevěsta Kristova bílá!“ Otvírám okno a volám Tě, volám nejsladší jméno Tvé, ó, Maria, k nebesům hvězdami vzňatým. – „Můj hochu, já hraju andělům, svatým.“ Má duše je smutná... Z hudby své pošli mi tóny jen trhané, ó, mrtvá, ó, hrej mi jak kdysi v žití... – „Můj bratře, dívej se, jak měsíc svítí!“ Měsíc v mém pokoji bdí se mnou dnes, paprsky opřel se do kláves – hle, mlčky tak, kostěné, černé a bílé zasvitly tajemně té noční chvíle. 37 To sestra už přichází ke mně hrát! Neslyším tónů... jen vůni vát... Jen vůně hudby pokoj je plný: to moří nebeských šlehly sem vlny. Ó, tuším vás, vítám vás, cítím vás, vy mrtví moji, váš slyším hlas, chodíte kolem mne, hovořím s vámi, zjevení, duchové, přeludů klamy! Splýváte s vesmírem, tajemství atómy, v paprscích měsíce blouzníte nad domy, jste u mne... Já vím: má sestra bledá teď v závoji bílém k pianu sedá – A hraje... a vůně je stále víc, jak hnijících dřev, planoucích voskovic, jak vůně všech dálek nevystihlých, nevinných dětí a zjevení štíhlých – – Ó, vůně neznámých obzorů, ó, touhy tam vysoko, nahoru!... ó, ticho, má sestra... Hle, prsty její, jak, bílé, se v měsíci chvějí – – – Chudým dětem 1899.