RŮŽOVÉ SVĚTLO.

RŮŽOVÉ SVĚTLO.
Na papír chvějně se mi kmit’ růžové noční lampy svit. Můj Bože! Dnes bdím sám a sám a bledé světlo rozžehám. 38 Má lampo, jak to dlouho jest, co’s viděla mé štěstí kvést! Ó, lampo, ještě když kvet’ hloh, v tvé záři spal můj smavý hoch. A spali všichni – já jen bděl, a čet’ i psal – a stráž jsem měl. U hocha svého krásnou stráž! A, lampo, ty, co růží máš – sypala’s všecky – snivá zář – dítěti mému na polštář – – Můj Bože! Dnes bdím sám a sám, a noční lampu rozžehám. Světýlko z růží! Ve svých snech jaký to slyším tichý dech? V kočárku – tam je v šeru tich’ – jakoby někdo ze sna dých’. A v růžích, růžích všecko jest – snad štěstí mé chce znovu kvést?! Z růžových tváří dítěte, z nehtíčků snad mi pokvete! – – Nic – to jen v šeru růžovém cos’ pohnulo se v srdci mém: zas pláč té touhy po tom tam, co do hrobu smrt vzala nám, 39 po tobě, hochu růžový – – Spíš daleko – – Proč lampa bdí? Po tobě touhou hoří mdle, zdi v světlo halí unylé, a v šerém jeho dotknutí cítit jen růží vadnutí. – – Chudým dětem 1898.