KDYŽ JSTE SE DÍVALA NA MOŘE...

Josef Merhaut

KDYŽ JSTE SE DÍVALA NA MOŘE...
Když jste se dívala na moře, zrakem svým hořícím na moře, tam dole na moře v letní čas, v tu bezmezna, nesmírna širou líc, na moře bez pout a bez hranic – zda jste si vzpomněla as? Zda jste si vzpomněla: daleko, daleko, na břehu protějším, 77 přes šířku neznámých vod, kdo hledá Vás, touží k Vám, volá Vás, a v odpověď nemá ni echa hlas, jenž zanikl ve vln doprovod? (Ó, dojmy odvěčna, nemožna, nemožna dohlédnout, doslechnout, překlenout dálky, spojit břeh! – – Těch rozměrů bez konce pochopit tříšť jen v tu chvílichvíli, když dal Vám cit – pak víte, co je mé touhy vzdech.) Té touhy po květech vysokých, po metách krásných a dalekých, té touhy: za Vámi jít a říci Vám... Co? To nevím sám – to něco, co moře zpívalo Vám, co nelze říci, jen procítit, co neřeknem nikomu, nikomu, jen samotám, hvězdám – a jen Vám, Vám, dítě, jediné Vám... Ta touha daleká přec krásna tak! – – Vy, jež jste mořem svůj spájela zrak, již víte, ó, víte, jak Vás rád mám!