PROSLOV

PROSLOV k představení ve prospěch Spolku českých žurnalistů.
Beze jména, jenom voják chudý, bez titulů, šarže, epaulett, pod praporec drahý, bělorudý každý z nás se staví rád a hned – každý z nás, kdo strženi jsme jednou hořkou touhou po čems dalekém, po vlnách, jež na hřbet svůj nás zvednou a dál nesou v boji odvěkém – Nepokoji, mládí divný ostne, který ženeš nás v tu těžkou bouř: větry zlé ať vlny vzedmou zlostné a ať mraků škaredí se chmouř – ty nás voláš, mocný hlase nitra, v tyto stopy, svatě zářící, jež před námi za prvního jitra vtiskli velikých snů básníci! Byť i život odbýval nás suše za cítění našich mladých let, čistý hlase, ty budíčku duše, nadšení, ty voláš stále vpřed! Z nás šel každý rád k té drahé práci, odhodlaný, velkou láskou slep, neptal se, co v cestě té se ztrácí a kde na ní roste živný chléb. A tou cestou jdeme stále rádi, byť i klid měl stokrát sladší tvář – ať si jiní za poklidem pádí, za ně v bouř jde český novinář! 91 A v dnech zklamání a nepoklidu nemůže nic více těšit, hřát, nežli moci sloužit tomu lidu, z něhož jest a který má tak rád. – Věrný, denně, bez únavy sloužit, celý žíti s ním a v jeho snech, v jeho bolest celou duši vhroužit, v srdci cítit jeho živý dech, jeho tužby míti na svých rtech, být s ním spojen žulovými mosty... a za všechno k smrti míti dost: vědomí, že pad’ jak voják prostý, který konal svoji povinnost. – 1891.