Otče, odpusť jim!

Jan Pelíšek

OtčeOtče, odpusť jim!
Luk. 23, 34.
Den zločinu – den slávy... S Golgaty kříž potupný jak strašidlo se zdvih a jako zlosyn všemi proklatý muž visí na něm zmučen, bled a tich. Skráň bodá trní, všecko samý bol a vůkol hluk a smích se rouhající. Muž kříže slyše ryk ten mstivý kol rty svoje otvírá. Chce cosi říci. Co řekne? – Bude lkát a žalostnit, až všechen bol v řev zoufalosti vyzní? Či počne osudům svým zlořečit a klnout katům v nevýslovné trýzni? – Ach, kdo jsi koli, slyš a obdivuj, co mučedník v svém hoři volá nyní: On modlí se! On prosí: „Otče můj, ty odpusť jim; neb nevědínevědí, co činí!“ 30 Ó dive lásky věčně dojemné! To vzdech že lidského byl trpitele? – Tak mluvit může v muce nezměrné jen láska z lepších světů, jen Bůh v těle. Však i jen z těch slov tebe poznávám, ty na Golgatě zhaslý v krve nachu; i z nich již rozumím, žes přišel k nám jsa něčím víc než my, my dítky prachu. – Ó reku kříže, dosud zlý je svět; ta láska tvá nás rozněť v odhodlání, že také my chcem tiše odpouštět, ať sebe hůř nás křivda blížních zraní. Vždyť láskou jen, jen láskou dokážem, že vskutku žije v nás duch tvůj, ó Pane; a tak jen kdys, až v hrobě oddechnem, den vítězství, den radosti nám vzplane.