Útěk na Sionu.

Útěk na Sionu.
Mark. 14, 50.50: Tedy opustivše jej všickni utekli.
Když Pánu již se přiblížila ta velká hodina, v Getsemane když lomozila už cháska zločinná, co učinili Jeho milímilí, ten hlouček zaleklý? Ach, všickni Mistra opustili a všickni utekli! Než, sám a sám v své krve nachu když boj svůj dokonal a sokům svým když ku postrachu co vítěz z hrobu vstal, jak uslyšeli uprchlíci triumfu slavný vzkaz, jich hlouček věrnosť slibující se k Pánu vrátil zas. – – 17 A dnes, kdy opět pravdy Krále svět soudí soudem svým a plémě jenom hříchů znalé chce z Něho mít svůj šprým, kde opět s Něho ruka smělců chce strhat božství zář a rota tupých sevšednělců Mu plvá v svatou tvář, – a dnes, kde Pilátů dost všudy, již vidí v tom svou česť, že šklebiť smí se v lidstva trudy jich vtip: Co pravda jest? – je šik těch našich legionů prost zrády, nevděku? Ach, běda! Běda! Po Sionu vše zdá se v útěku. V prach lhostejnosti pohozena tlí svatá kniha knih; zbroj světla jiná pohřížena v tůň spisů nečtených. A z prázdných chrámů smutek zírá za lidem nevěrným a na bojišti kořisť sbírá jen nevěra a – Řím. 18 A kam že prchají ty davy, ti syni Táborů od znaků známé staré slávy, od Krista praporů? Ach, jejich krok i srdce touží po vůni obětisk, kde zlatému se bohu slouží; ten bůh se zove: Zisk. Před bůžkem tím co hřích? Co spása? Co cnosť a láska? – Nic. Zvěsť lepší jeho slovo hlásá: Jen peněz, peněz víc! – Ach, Bože, kam až kles náš smělý, náš toleranční vzlet! Ach, Bože, jak jsme sevšedněli v tom běhu svých sto let! – – – Ó lide, tak kdys věrný, statný, což víc se nevrátíš? Což cele jak syn marnotratný díl otcův utratíš? Což zasloužil to ten Rek z nebe, že tak jím pohrdáš? Což soudu, který stihne tebe, se více nelekáš? 19 Ach, lide Husův, vstavší z hrobu, svých předků vyslyš vzkaz a zanech bídných hmoty robů a vrať se, vrať se zas! A ku Kristu se shlukni zase a z prachu výš nes zrak a v nové slávě, v nové kráse se zaskví český znak. 20