Devatenácté století.

Jan Pelíšek

Devatenácté století.
Již slunce století se sklání, sklání, jen něco ještě dnů a zapadne. Kdys vzešlo, hrdé majíc pousmání pro Korsikána pěstě vševládné; teď hasne, v smutku, bez červánků plání, v tmách mračných budoucnosti záhadné; a modlí se i klne lidstvo kolem jsouc rváno hněvem sklamání a bolem. Ba, bolem. – Zvučná o svobodě hesla a o bratrství – co dnes skutkem z nich? Co míru korouhev dnes? Ve prach klesla. Co lidskost? Vrtoch prý hlav nemocných. Ty divy, jimiž věda zem tak vznesla, kdy zhojily kde srdcí zraněných? Tak všudy malátnost, stesk bez naděje a úzkost, vše že k velké krisi spěje. A přec, ó slunce hasnoucího věku, Bůhť pán i tvůj! My nechcem tesklit jen. l ty přec mnohých skytlo jsi nám vděků a počal přec jen lepší světu den. Um lidský vítězí, tmy na útěku; hrad bezpráví nejeden povalen a pak – vždyť polibkem tvé záře ranní lid Husův slavil svoje z mrtvých vstání... 52 Teď v mraky zapadáš, a ve předtuchu zlých vichřic rozechvěn se hrouží svět. Nuž, cítíme i my ty vlny vzruchu, však přece směle dál jdem v příboj let: my zříme jiné, zářné slunce duchů i z nejčernějších mraků vycházet. Tím sluncem Kristus! Ať kdo o Něm neví, On v příští věk se v nové slávě zjeví.