JARNÍ VEČER.

Adolf Červinka

JARNÍ VEČER.
Zas v polích sám jdu pěšinami, je večer jarem zteplený, zvon slyším bíti s věže známý a lesů šumět hřebeny. Ve vzduchu leží tolik něhy, a dálky vzplály v ametyst, na rozlitých vod nízké břehy se anemony zachyt’ list. Žab na sta večer z bažin kváče, je prostřen jara gobelin, tu pozdní slunce budí spáče, hle, motýl zbloudil do pastvin! A někde zpívá ženským hlasem za hvozdy táhlá ozvěna, snův zimy, která zapadla sem, je slední strofa dosněna. A širých polí měkké plateau se mírně vlní do dálky, zde západ taví hroudy v zlato, ó květy sladké fialky! A děti si zas hrají v písku, a písní zvoní každá mez, dvé milenců jde ruce v stisku, tam, kde se v stínech stmívá les... 11