PŘI ČTENÍ STARÉ KRONIKY.

Adolf Červinka

PŘI ČTENÍ STARÉ KRONIKY.
V mou duši zemdlenou ty záříš, anděl čistý, ó dívko, přes kterou dvé přešlo století, s úsměvem lahodným mne vítáš mezi listy, jež tichou idyllou vždy budou šuměti. Čtu, suchý kronikář jak odbyl tebe zkrátka: víc neznal povědět, než to, že uvadlas’, když teprv začala tě báje poutat sladká, jež zve se životem, – jak nedozrálý klas. A vidím postavu tvou dívčí často v snění, tvých vlasů hebkých proud se vlní po šíji, jak v slunci planoucím se v ryzí zlato mění, ty sama poupě jsi, jež v květ se rozvíjí. A kráčím s tebou v sad, kde stará jabloň kyne, a v pole, do lesů, kde večer zněl tvůj zpěv, než navždy odešla jsi v kraje nehostinné, než kamenný skryl hrob tvé mladé krásy zjev. Že špína všednosti se nedotkla tě, věřím, tys vážnou matronou být nikdy neměla, když láska blížila se srdce tvého k dveřím, ty májovou tu zvěst vyslechla’s nesmělá! Ty snítko uvadlá, jež nerozkveteš znova, já tebe miluji víc nežli pramatku těch kobylkářů všech, jež sídlo tvé dnes chová, jimž „nezanechala’s krom jména památku“. 19