ROZCHOD.
Aleje dlouhé, opuštěné,
před mými zraky minuly,
večer je podzimní kolébal v snění,
do oken vlaku mně kynuly...
Rozmoklé cesty, v něž se snášel
chvílemi teskně svadlý list,
jak by mne volaly na novo k žití,
ke knize, v které jsem přestal číst...
Bylo to v letní odpoledne...
Jehličí dusně vonělo,
duhové vážky se vznášely vzduchem,
ve spáncích krví to šumělo...
Ty jsi mně tenkrát dala s bohem,
řekla’s, že rozchod nutným jest,
chladně jsi pitvala vzpomínky naše,
dojmy ze společných našich cest.
Chtěla jsi, abych zhrdal také
zjevením srdcí zázračným,
abych se řezavě jako ty vysmál,
z féerií lásky že zbývá dým!
47
Tenkrát jsem cítil blízkost smrti,
zlomení celé bytosti,
zločinná touha mou chvěla se rukou,
oči se plnily lítostí...
Tenkrát jsem chápal tíhu pravdy,
chvíle že může vzklíčiti,
ve kterékteré, nejdražší co bylo srdci,
rozkoší sladkou je – zničiti!
48