BALLADA NEPŮVABNÁ.

Adolf Červinka

BALLADA NEPŮVABNÁ.
A jednou přec má píseň dozní, buď dříve nebo později, a nápady mé kuriosní se k čertu, k ďáblu podějí. To kletbou je snad pro poety, když tučnou rentu uloví, neb nejmluvnější Musa rety má, chudák, jen když hladoví. Mne aprilem pak pošle láska, a přestanu již sladce nýt, kdes mladý kritik včil mě spráská, že v jiných hlavách jinší cit. To za vše, že jsem kibicoval ve chrámu uměn nesměle, o sobě vždy jen pochyboval, – ó špatných rýmů andělé! Já chabě vrhnul žití kostky, – tak zní má píseň labutí, svět změnil se mi v samé trosky, jak v ledu zmrzlí mamuti! 47 A potom přijde žena, děti, neb aspoň jakýs doktorát, ó jaké štěstí, kdo směl pěti, když mládí kvetlo jedenkrát! Hry Grácií, žel, opustí mne, mně zbude láska k baletu, čas přijde, kdy si člověk zdřímne, když kvetl jsem, ať odkvetu! 48