HLAS.

Adolf Červinka

HLAS.
Na dně mé duše tulácké spí touhy pod těžkou vrstvou starých návyků, však někdy přece přeruší sen dlouhý a vrátí se jak písně slavíku. V té svaté chvíli okovy se lámou, já bych šel v dálky, čistou touhou zpit, a v krajinu zas navrátil se známou, po cestách pustých slunce hledal svit! Hledal bych, hledal, co se nenavrátí, co pohřbeno je sněhu v závěji, mé srdce může zítra dále spáti i s ukřižovanou svou nadějí... A je mi, jak by roztávaly ledy, a do dálky mne volal měkký hlas, se sliby, že se sejdem naposledy, že dlouhá leta zastavil se čas... 47