NADŠENÍ.

Adolf Červinka

NADŠENÍ.
Můj mrtvý druhu, ve dne spíš, jen za nocí mne probouzíš, tvé oči planou ohněm mládí, když vítr v stromech šelestí, je pravda, my se měli rádi, a doufali jsme ve štěstí... A zatím minul mnohý rok, tvůj sotva slyším lehký krok, když dotkneš se mých žhavých skrání, já zřím, co život nesplnil, tvá postava se ke mně sklání, bys plaše jen mne políbil... Čas letí k předu... Mnohý sen se rozplynul jak úsměv žen, a srdce jen tím více bolí, že’s dotknul se ho, velký Mág, pak postavil’s je v život holý jak vypleněný sarkofág! 50