Můj život.

Můj život. (Benu Waltherovi.)
Dalekou cestu přeměřil jsem krokem hbitým, už dlouho šel jsem, čerstvý, bez únavy. Na křižovatkách pustých byl jsem ostražitým a bezradným, když všel jsem mezi davy. A nohy moje nikde státi nezůstaly, míjel jsem lidi, zvěř a ptactvo, lesy, skály. Někdy mi přítel v cestu růži hodil, však než jsem zvedl jiji, už rozpadla se. Od tůně k tůni hluboké jsem chodil, a smály se mi lekníny v své nedostižné kráse. Zpěv ptáků nezachytil jsem, ni pestré jejich peří jsem do vějířů nevetkal pro ty, kdož v krásu věří. Když moje pily rty, tu srdce také chtělo, a ruce chtěly též, když pastvu oči měly. Žíznivou duši mám a žíznivé i tělo, jsem jediný tón touhy táhlý, rozechvělý, a všechno na zemi co žije a co hyne, mi ukojením kyne, však rychle, rychle mine. 35 Před nahou pravdou přepadal mne zmatek, před mnohou lží jsem rychle neutekl. Ideje ve mně klíčily a vadly zas jak květinový plátek. Jarem mé lásky v proudech zpívajících smutek neúprosný tekl, a všechny polibky a sladké, sladké dary prchaly ke slunci jak přelud bílé páry. A žena laskavá, čistá jak vůně mízy, tichá jak podvečer, kdy mrtvým zvoní hrana, jak hvězdy tajemná, jak země hlubiny mi cizí, šla se mnou, síla magická a nezbádaná, palčivý plamen duše a hořký plamen těla. Když svadly květy mé, pro novou vláhu mi, na věky odletěla. Po loukách rozkvetlých a po kobercích mechu mé kroky tlumené vždy zaplašily laně. Snad nikdy nezmírním už spěchu... Ze země vonícího dechu i smrt chci píti pokorně a odevzdaně. A kdyby náhle skepse z temnot nočních vstala, na cíl mé cesty marně by se ptala. 36