ZIMNÍ ODPOLEDNE.

ZIMNÍ ODPOLEDNE.
Sníh laškující poletoval k osiřelé zemi a vítr chladný v polích neúnavně zametal. Hned po poledni rozlehlo se šero světnicemi a v něm mi nahořklý květ upomínky vykvetal. Dny uplynulé z něho silně zavoněly s vyčítající, trpkou příchutí. Na záspi kroky těžké zaduněly, a v okně stál můj starý život bez hnutí. Chtěl jsem co’s zavolat, však rty mé byly němyněmy. Jen ruce své jsem mimovolně rozpínal. Kdo zavlál to zde tiše perutěmi? To život píseň monotonní zazpíval: „Mně nikam neujdeš! Jsi můj a budeš mým, neb ač mne nenávidíš, přece máš mne rád, a sáhneš v žízni znova k číším plným a nad propastmi budeš s úsměvem si hrát. Zas vášeň stará rozpálí ti tělo a v kostech zamrazí tě touha po ženě. Co uplynulo, ještě neumřelo. A stará vina v zoufalství tě dožene. 18 A budeš stále kolísavý, chabý, a dny tvé budou prázdny, bez květu. Až budeš k smrti hladov, blázne drahý, chléb ze tvých hříchů naposled ti uhnětu!” A houstne šero. Hraje vítr v poli a sníh se sype stále hustěji. Je mi tak divno. U srdce mne bolí. To by se krásně umíralo v závěji – – – 19