PÍSEŇ K NĚKTERÝM MOCNOSTEM ŽIVOTA.

František Taufer

PÍSEŇ K NĚKTERÝM MOCNOSTEM ŽIVOTA.
Nebudu na tebe, osude, žalovat. Večera jsem plakal. Však dnes mám jasnou líc. Nikdy už nechci hořkých slzí prolévat. Dej mi buď všechno, nebo nic! A noci, nechoď ke mně, jsi-li bez kouzla. Jiskřením hvězd svá ozdob ramena. Toť nutno! Jinak tě nechci. Nechoď! Šeredo, plná zla! Můžeš mi povědít, proč je mi smutno? Srdce mé, více-li bolet už nemůžeš, s bolestí přestaň si hrát, neb vychladni! Slunce! Ty jistě více žhnout a pálit dovedeš. Ne-li, tak zapadni! Květy, oh, voňte silně a omamně! Nechcete?... Uschněte, uvadněte! Vidíte v dálce jaro, jak slibuje, volá mě? Vy znáte jeho řeč. Ať plné je a krásné, můj vzkaz mu řekněte, ať barev, vůně nešetří, je zapřisáhněte! A ženo, k tobě mluvím naposled... Milenko, sne i touho! 30 Buď život klet, buď život klet, i tebou chtěl-li klamat. Však – neklamal by dlouho: I když se chvěji, hlava se mi točí, uvidím klam. Mám ostré oči. Chce-li mi sladkou vodu místo síly nebo jedu v polibcích tvých dávat, dovedu lásku zničit, srdce umlčet a kouzlo tvoje zlámat! 31