U NEMOCNÉ MILENKY.

František Taufer

U NEMOCNÉ MILENKY.
Umlkni, větře, nepovídej nic, potichu lehni si do lesů černých kštic! Nemohu myslit dnes na tebe – – – Dovedu myslit ještě? Přichází slunce. zasZas za hory se ubírá? Nemyslím na to – – – Na hlavu horkou chtěl bych proudy studeného deště. Slyšíte hory, má žena mi umírá! Řekněte nahoře mrakům, ať pošlou trochu vláhy! Jaro se ani neotevřelo a přišel by už podzim tak záhy? Mraky, jež vidíte daleko do cizích světů, rcete mi, která to hvězda je silnější láskou než-li já rozhořena a volá a láká duši mé milenky k prudčímu letu? Miluji málo? Nelétám? Kořeny vrostlý jsem v zemi... Snad i má duše je do země zabořena... Že, srdce, jsi malý, však pevný sval. Řekla, že jest jen moje? – – – Tož pro ni více žhni a pal! Rozhoř se víc než všechny hvězdy a slunce a podzemní plameny, žhni, chvěj se a pal a vři! – – – Smrt přichází – – – Oh, skály, vrhejte na ni kameny! 32 Milenko, probuď se, probuď, pro krásu světa oči otevři! V daleku kyne ti vzácnější krása? Odejdeš za ní a nepočkáš na mne? – Oh ne, ty neumřešneumřeš. Po žití znova toužně náruč rozevřeš. Život-sen, bouře, květ, pohádkovitá bublina, tě znova k sobě přitáhne a mocně okouzlí. A život zmocní láska – vysoké pohoří, srázná hlubina. Jaro ti vdechne nové růže do tváří – – – a za ruku tě povedu já, člověk zlý. 33