DNES ANI MĚSÍC NEVYŠEL.

František Taufer

DNES ANI MĚSÍC NEVYŠEL.
Tesklivý večer na krajinu sedl a okny vtáhl do světnic. Tichounký vítr nářek vedl kolem mých okenic. Že v lučinách je málo krásy, že letos málo květů je, a on tak rád vždy s nimi hrási a tak je miluje. A vítr tichý nářek vedl, zakvílel, vzdechl, zaplakal. Ze tmy se těžký smutek zvedl a v náruč svou mne přilákal. Měl v sobě vůni tvojích vlasů, zrychlen srdce tep, jas očí tvých, rozkošné nuance tvého hlasu, a dechem tvým mi ve tvář dých’. Však jako ty se na mne neusmíval a jeho polibky mne silně pálily. Do očí se mi velmi vážně díval, až teplé slzy líce zalily. A víc a více na duši mne tížil a dal mi chutnat hořkost bolesti. Sen klidný loudavě se nocí blížil přes propastí a houštin klamné lsti. Lkající vítr zaleh’ mezi skály. Vytí psů vzdálené jsem ještě uslyšel. Temnoty klidnému snu rubáš tkaly. Dnes ani měsíc nevyšel. 45