ZAJATCI SNŮ.
Květen už voní – – – A kdy my plně se rozvijeme a rozkveteme
v jásotu jara pozemského?
Uprostřed jeho krás, přec daleko od nich jdeme
a sotva květů několik si s vlasy zapleteme,
za horizontem tratí se nám rychlé kroky jeho.
Nevěrni jemu, když přichází v hučení vod,
o jarech vzdálených planet svým duším sníti dáme.
Když mechu koberce prostřelo, hledáme (šílenců rod)
v azurných výších odpočinutí bod,
a hnízdících ptáků se na něj nezeptáme.
Zajatci snů, neslyšíme vlastního srdce zmateného tluku,
přeslechnem’ slavíků zpěv hned prvý.
Bázliví, rychle zpět stáhneme ruku,
když pohladit chce tvář, jež živou jeví muku:
nadarmo zkvétají a svadají nám květy v naší krvi.
K slunci se modlíme... S našimi modlitbami,
paprsků teplem hnána, otravných bažin pára
stoupá a v nejvyšší místa snů jde s námi.
Páry a sny a blankyty nás opíjí a zmámí,
ale jak daleko nás odvedou od pozemského jara!
46
Až podzim pole zoraná nám ukáže,
kam možno hlavu, sněním unavenou, složit,
a neúprosná pravda obvazy z ran ukrývaných odváže,
pak srdce v těžké vzpomínce se otáže,
proč nemohlo své dosnít sny a jaro svoje prožít.
A slunce bude potichu,
les nedá zřetelné odpovědi.
Sněhové vločky počnou padat na líchu
a na obzoru zima dá se do smíchu
a hledající ruce naše klesnou na náledí.
Však nejstrašnější otázku, (jak vyčítavě bude znít!),
nám divoké větry budou hrát:
Když neznali jste žít,
když neznali jste žít,
oh, žít,
jak chcete umět umírat? –
47