JAK OBLAK.

František Taufer

JAK OBLAK.
Mé ruce dvě jsou sláby k objímání. Tak tisíc rukou míti, bych tě pohladil a struny srdce, v truchlé vnořeného vzpomínání, v akkordy jásavé ti naladil. Být vánkem tichým, který z lesů dýchá, a vůně pln jak hudba mluvit zná. Na struny čisté zladěné bych sáhnul zticha, a píseň života by zněla v tobě vítězná. Potom bych v mlhu chtěl se proměniti, abys, mnou proniknutá, ve mně kráčela. AvedlA vedl bych tě po cestě, kde čerstvé voní kvítí, a jež by k hvězdám nahoru se zvolna stáčela. A teplem slunce hnaný před tebou bych letěl, jak oblak stínem bych tvou cestu pokrýval a zasmál bych se duhou, vzkazem hvězdných světel, než přívalem bych země prach ti z duše omýval. 57