ROZŘEZÁVÁM NOVOU KNIHU.

František Taufer

ROZŘEZÁVÁM NOVOU KNIHU.
Unaven rozřezávám novou knihu básní, a jako barvy ohnivé, jež krvácejí z tub, noc moji slova z listů tryskající jasní a duší letí, oživlá hovorem jarních trub, zhudebněnými světly, jsou vřením svěží krve za hodiny ranní, jsou země hlubin kameny, jež zkvetly krystaly, růžemi blesků, které tvůrci z prázdných dlaní jak z požehnané nicoty zázrakem vyvstaly, odnikud k zemi slétly. Van listů obracených šeptá, jak by světa úhly ve větrů sporu mohutném se vzňaly, praskaly, jak jiskry sršící by vylétaly z uhlí, kroužily v křivkách blankytem, padaly na skály, jim ňadra otvíraly, by z loží nejskrytějších, z nepřístupných klínů zpěv spěchajících pramenů po tvrdých balvanech se valil mezi lesy do údolí stínů, kde silní v touze čekají na žití bouřný dech, jak pyšné stromy v dáli. 17