HOŘÍCÍ ÚL.

František Taufer

HOŘÍCÍ ÚL.
Nemocní žebráci u dveří kostelů, když líbají mé bílé nohy v lehkém běhu, v modlitbách šeptají, že květy postelu zem’ všude, kudy nesu těla svého něhu. Dav lidí lhostejný mne potká na cestách a krokem oddaným mé kráse ustupuje, srovnává s růžemi mých zdravých tváří nach a dětem jméno mé zanícen opakuje. Já nejsem, jak mníte, blažená nevěsta, neb světu ani nebi nedala jsem ruky: jsem spíše královna bez země, bez města a nikdo nezměřil v mé duši hloubi muky. Jen v sobě plápolám jak v zimní poledne úl spící v zahradě bezbranným smutkem hoří: šum křídel zoufalý mne v ohni pozvedne a v blankyt blaženství, slyšíš!, jak loď mne vnoří. Jen sebe samu jsem schvátila plameny, jež ve mně šlehají jak v zapáleném chrámě. Však ty mne stále zříš chladnou jak kameny, jak podávali by mně bozi pyšná rámě. 18