PO LETECH.

František Taufer

PO LETECH.
Neviděl jsem tě mezi žhoucími květinami, pod stromy, novým sluncem mocně ozářenými, a přece šel jsem všemi známými dědinami stopami tvými s myšlenkami rozjařenými. Neslyšel jsem tvých kroků na cestách rozbahněných, ni tvého smíchu, jenž se jako vodopád tříští a hřeje jako světla propastí ohvězdněných, v noc srdce bezdnou přislibuje rozbřesky příští. Nesvěřil jsem však větrům bezmocným tvého jména, kvílením by tě vylákaly z tajné tvé skrýše. Vdechuji tebe s vůní pokoseného sena, z pramenů lesních chladem stékáš do rtů mých číše. A kdyby ses mi náhle zjevila na rozcestí, snad míjel bych tě bez pohledu, cizinko zvadlá, jak suché trsy růží, které nemohou kvésti, jak hvězdu, která dohořela, nade mnou zchladla. 31