DRTIČI SKAL.

DRTIČI SKAL.
Když krokem dítěte jsem po tvých březích těkal, tvé vlny, věčný živote, mne jímaly svou hrou, s neznámých vysočin tvůj jarní proud se smekal, v hlubiny bytostí vonící mízou vtékal jak v dlaně, které žíznivě se ve snu otevrou. A proti vlnám tvým když k vrcholům jsem stoupal,,stoupal, bych oheň rtů svých ponořil v ledové prameny, hvězd obraz jiskřivý až na dně se ti koupal, jak žhavé lekníny roj létavic se houpal na rozbouřených prsou tvých, rozrytých kameny. Z tvých roklin propastných jsem trhal množství tvarů, v nichž nejrůznější podoby se divem sblížily, ukuty v rozmaru tvůrčího snu a žáru, kdy jako předpověď marnosti, smrti, zmaru, se blesky nespoutaných sil v tvém klíně skřížily. Mně kámen daroval’s v podobě živých květů a věnce rostlin drobounkých si zaklel v kameni, ztrnulé útvary bez pohybu a letu jsi nastlal v hlubinách, by lůžko nových světů se vynořilo v budoucnu na tvoje znamení. Bytosti nesčetné jsi nesl seve svém dechu, jich hlasy v sny mé šeptaly jak u cest stromoví, když k výším stoupal jsem podpírán jimi v spěchu; Však jejich chorály dozněly záhy v echu... Sbor pyšný duchů v pohoří mi zazněl hromový. 64 Chlad lesů vonících mé líce ostře šlehalšlehal, myšlenky, bouří zrozené, mé mysly spíjely a touhy bělostné hluboký žár mne zžehal: tu mnil jsem, živote, že’s u nohou mi lehal, u pat mých všecky síly tvé se tiše svíjely. Však když jsem vystoupil až na nejvyšší skály, neznámý vichor dálek tvých proti mně prudce dul a těžké prahory, jak střely by je sklály, se v prachu vířivém pode mnou otvíraly: v šíleném ohni vesmírném tys nový tvar z nich kul. Zas nové křivky drah, zdobeny blesky tvými, v hluboké výši nade mnou se věčně stáčely, a po nich zástupy s rameny rozpiatými v rachotu tvého kladiva bez bázně kráčely. 65