ZPĚV VE VÝŠINÁCH.

František Taufer

ZPĚV VE VÝŠINÁCH.
Hlas dolin pode mnou, vln vodních šumná hudba, vzdech ňader toužebný a šepot niv a lesů mi echem doznívá... Má křídla moje sudba a větrům na vzdory se k modrým výškám nesu. Zvonění teskných stád na pláni jezer snivých, kde plavá pastýřka si u vod vlasy splétá, se ke mně nevznese... A ve snách opojivých ni matná vzpomínka na všednost nerozkvétá. Sem v lednou samotu mne nikdo neprovází, ni dívčí podoba mi v srdci nedlí smavá. Na cestu skalnatou však slunce oheň hází a vítr oblakem jak na znamení mává. Svou slabost pohřbil jsem. Jdu vítězný a chtivý. Svým čelem v čelo skal a duchem v prostor biji, po každém úderu mi tryská pramen živý, proud žití nesmírný, z něhož svou sílu piji. Mne závrať nejímá, když rozhrne se clona, jež propast halila a nová perspektiva mne mocně oslní jak svěží luka vonná, jež v dáli s hvězdami a s mléčnou drahou splývá. V pohledech očí mých se světy věncem pojí, tušení dálných sfér mne jistotami plní a věčnost mlčící jak stín nade mnou stojí, v blankytu hlubokém své rozhazuje zrní. 69