TULÁCKÁ ELEGIE.
I.
Hůl sukovitou podejte mi z kouta,
plášť starý po otci a trochu zlata,
jež zbylo v truhlici. A lásky pouta
mi rozvažte... Hle, musím jít! Čas chvátá.
Prameny vodní hudbou hrají v lesích,
potoky v tanci s horstev sestupují.
Plamenný komoň pádí po nebesích,
oblačné lodi nad propastmi plují.
Pohárem opojnosti jaro zvoní
v dalekých borech. Země otvírá se.
Postavy větrné se polem honí
a vůni mýtin mají ve svém vlase.
Hůl podejte mi, ale neptejte se,
kam odcházím a zda se vrátím domů.
Zabloudím v kraje, kam mne vítr nese
a hlavu složím ve klín, nevím komu.
Mne od vás vede touha neurčitá
jak mlha jitřní, když ji slunce zvedá:
jak vyplašený motýl vzduchem lítá
bez stálosti a s květu na květ sedá.
Z blankytu na tisíc mi kyne paží
a vnadou panenskou mne jímá země.
Jak v ohni žízním. Kdo mi rty mé svlaží
a nesmrtelný pocel vtiskne jemně?
7
Tož dejte mi již hůl a slovem vlídným
mne provázejte s otcovského prahu.
Jas denní bude průvodcem mi klidným,
jenž osvětlovať bude moji dráhu.
A v tichu noci v předaleku kdesi
neznámá ruka otevře mi dvéře,
až zaklepu... Či ustelou mi lesy
v doupatech němé, mlčelivé zvěře...
II.
Slunečním žárem tvář mi obhořela
a ve spěž ztuhly mého těla svaly.
Ze srdce mého živá řeka vřelá
žilami vytéká a zpět se valí.
Zbystřené oči v kosmu světy vidí
a duch můj v nekonečno rozšířený,
jak předvoj věrný v předaleku slídí
a hlubokostí letí rozvířený.
Bez hranic toulka má... A hodinami
čas neměřím, cest nedělím si v míle.
Soudruhů nemám. Sám jdu jasem, tmami,
a překážky se vzdávají mé síle.
S ledovců horských sestupuji k mořím
a s pastvin vonných v ticho letních sadů.
Spím na pažitě, v oblaka se nořím
a myšlenkou se rovnám hvězdě v pádu.
8
Však netrhám si jednotlivých květů,
jež zemské luhy roztroušeně zdobí.
Mne okouzluje sláva celých světů,
veliká skladba nekonečné doby.
Dech zrození, jenž všehomírem hýbá,
i hřímající výkřik umírání,
rtů ševelení, jimiž vše se líbá,
a blesků výheň, jež je dozrávání,
i odmlčení hlubin za oblaky,
kde v mlhovinách příští dění dřímá,
němota planet jež se zdají vraky,
a meteorů bludná pout mne jímá.
A země, jež mé první touhy nesla,
teď lodí malou zdá se mi jen býti,
kocábkou ztracenou, jež nemá vesla
a v jícen víru odvěčný se řítí...
III.
V únavě cesty, v teskném osamění
vzpomínka na domov mne náhle jala.
Jak pod stromem, kde přepadlo mne snění,
přeludem z pohádky by matka stála.
Mír lánů rodných usedl si zticha
do duše mé a v samotářských nocích
mně senem pokoseným ve tvář dýchá,
jablkem, rozkrojeným o vánocích.
9
Tu mním se býti marnotratným synem,
jenž otcův podíl na rozcestí ztratil
a opojený nejsilnějším vínem
zapomněl cestu, po níž by se vrátil.
A kolikráť již, možná, v stínu sadů
kdes v domovině, cizinec, jsem sedl
a nevěděl, že těžkou hlavu kladu
na rodný drn, kde cvrček zpěv svůj předl.
Ó, kolikráte v nebe zahleděný
a ve hvězdy, jež v hloubi kolotají,
jsem potkal bratry své a zamyšlený
neviděl, že mi ruce podávají.
Šel vítr nade mnou a nesl zvuky
domácích zvonic do spícího kraje,
hlas dívčí tesknil kdes u boží muky
a kaskadou se perlil, nocí lkaje,
obilí rozvlnilo se a červnem zrálo,
klas v klasy narážel jak číše plná,
z níž štěstí pozemské se na mne smálo,
leč já jsem neslyšel. Neb jiná vlna
mi nesla zvuky harf tam od výsosti
a z dálav... Smutno... Cizí byla slova
mých sester bílých. A když v blaženosti
nade mnou zkvetla větev jabloňová,
o jiných květech snil jsem... Nápěv dumný,
jejž skřivan střásá na zem s výše hromů,
mne trýzní teď. A tichnoucími humny
chtěl nepoznán bych vlouditi se domů...
10