ZEMŘELI, KRÁSNI ZŮSTALI.

František Taufer

ZEMŘELI, KRÁSNI ZŮSTALI.
Zde láska smutná zesnula ve hrobce vodní hlubiny, zlomených srdcí dvojice v tůň ticha němou klesla, trav šeptem doprovázena rozšuměním dubiny, modlitbou luny bloudící, jež nad hroby se vznesla. Jdou stíny hebké po vodě jak pocel oblak vzdálených, háv temný chodců tajemných a svědkův umírání. Je chmurnou písní pohřební pád listů krví zbarvených, zaštkání větrů podzimních kdes’ v osiřelé pláni. Zemřeli, krásni zůstali. Ó nemusíte pro ně lkáť! Kdo krásně umí zemříti, ten probudí se zase. Je umírať jste viděli?... Jich skon byl meteoru pád, pád hvězdy, touhou hořící, jež s nebe utrhla se. Lze ve vzpomínkách pouze sníť o srdcí velkém vznícení, o touze, vzkvetlé nejvýše, jež ukojení hledá, o číši smrti omamné, když vadnem’ nenasyceni a ruka naše umdlená ji ke rtům zvolna zvedá. Lze ve vzpomínkách tiše sníť o smrti, jisté milosti, jež z křižovatek bludných drah nás posléz vysvobodí, v kouzlu hrozné nevěsty, o změně v nové bytosti, v pohrouzení v hlubiny i se zemí, jak s lodí. A jako láska zesnula ve vlnách lesní hlubiny, tak chceme kdysi zemříti za hvězd a luny plání, za podzimního vzdechu trav a šepotání dubiny v milování, tesknotě i smrti – – zmrtvýchvstání... 41