ROZESLÁNÍ UČENNÍKŮV.

ROZESLÁNÍ UČENNÍKŮV.
Před vámi leží země usměvavá, červánkem vigilií dálky hoří a slunce jako milovaná hlava vám na západě nashledanou dává a odchází spat’ v ticho širých moří, do ticha moří tajemných. Modlitba zvonů padá do večera a větry lichotné ji odvívají do propastí, do kosmického šera, kde ohněm dálným hoří hvězda sterá, kde křídla oblačná se rozpínají jak plachty lodí ohromných. Poslední večer sedím mezi vámi, poslední večer vládnu myslí vaší, vašimi hýbám všemi myšlenkami, jež zítra světem rozletí se samy. Noc poslední se na nás v rose snáší, čas v nenávratno zapadá. A zítra ráno krajem dřímajícím vás uzřím za hory se ubírati, až za obzorem s mraky splývajícím se ztratíte mi k městům dýmajícím. Již nikdy nebude se otvírati má rozteskněná zahrada. 50 Však uvidím vás duchovými zraky, ať touláte se za sedmerou horou. Je mysl moje hnízdem, jež své ptáky ztratilo na vždy kdesi za oblaky, je hospodářem, který žatvu sporou dal divým větrům roznésti. Mou hřivnu v drobné mince proměníte a slovo vaše zapírat’ mne bude. Nápojem života své duše opojíte, i budou při zemi se plazit’ syté. A vaše sláva v moje srdce chudé sedmero vetkne bolestí. Ó kdybych mohl kalich toho hoře o tvrdost srdcí vašich roztříštiti, by uchvátilo vás jak vlny moře. Ó kdybych mohl rozkázati zoře, ať věčně váhá, věčně váhá jíti, abych vás zítra neztratil. Ó kdybych mohl časy zastaviti, urvati jitřním zvonům srdce bdělá, vás do zahrady uzavřít’ jak kvítí, jež bude se mnou věčné věky sníti... Je pozdě... Odešli, jak Zkáza chtěla... A ani jediný se nevrátil. 51