PONOCOVÁNÍ.

PONOCOVÁNÍ.
Již za horami bloudí modré ráno, jitřenka jak by čekala jej snivá, bran tisíc na východě zotvíráno a tisíc květů v luzích rozestláno... A moje lampa zvolna dohořívá. Ať na chvíli se zdrží kuropění, noc ode mne ať ještě nepospíchá! Neb sladce chutná slední doušek bdění, samota předjitřní, všech hlasův utišení, kdy země spící vonným dechem dýchá. Bez tíže plynou myšlenky v té chvíli, křídloma pod nebesy zaveslují, dál’ tiše plynou k neznámému cíli, a každá z nich je v oblaku pták bílý, je oblak letící, v nějž větry dují. Zem leží pod nimi co hvězda malá a množství hvězd jak věnec malých zemí, jak zlatý déšť, jimž věčnost v slzách štkala... Z nich každá, jak se v kosmos vzdalovala, mou duši nesla svými perutěmi. Kéž takové by bylo umírání, jak odchod duše ve šťastnější žití: na vlnách modrých dálek ztroskotání, bolestí vyšší věčné spalování, a sluncí nových průvod obrovitý! 54 Ať za horami slavné ráno vstává, zlatého komoně ať vlaje hříva jak řeka šípů hořící a žhavá, v niž ponoří se moje horká hlava. Již lampa mého bdění dohořívá... 55