MOTIV JITŘNÍHO VĚTRU.

František Taufer

MOTIV JITŘNÍHO VĚTRU.
Jsem vlna vzdušná, která nástroj hledá, jenž proměňuje v píseň němý vzdech, jsem skrytý pták, jenž ve spleť větví sedá a střásá tóny v hlaholení ech. Jsem veslo na jezeře zamyšleném, lehounce pokládám se vodám v klín, jdu po jich chladném ňadru obnaženém a chvěním vln se nořím do hlubin. Jsem sadař, který květů touhu divou, dech travin hořký ve své nitro jal; semena borů nosím vonnou nivou, rozsévám v lůno neúrodných skal. V mém teskném dechu všech úst políbení se v políbení jednom potkává: jím celá zem’ se v matku věčnou mění a šatem zeleným se otkává. Jsem důvěrník všech zahalených vděků, jsem motýl, sletující v kalich květiny, a jako poutník, ztracen v předaleku, usedám znaven v humno dědiny. Jsem Prometheus; kdysi žhavou zemi jsem v kosmu utrhl a dechem svým plameny vzněcoval. Teď perutěmi jsem připoutaný k líchám mrazivým 56 a kvílím truchle, zabloudilý v lesích, kdy slunce mladistvé se ubírá, pacholík z bájí, vítěz, po nebesích, a oheň země zatím umírá... 57