ŽALM ZÁSTUPŮV.

ŽALM ZÁSTUPŮV.
Nám štědrou rukou země na stůl dala přehojně plodů k hodu života, nám tvrdé brány otevřela skála a klenotnice hlubin vstříc se smála jak přelud, jenž se v ohni mihotá. Dno moří skryté nám se objevuje. A mraky, jež vždy byly nad námi, vzduchové naše loďstvo obletuje a nad ně v azur propastný v dál pluje, v tůň, ozářenou slunci, hvězdami. Svět podmaněný celý nám se vzdává, ve službě máme živly zkrocené, slunečních paprsků síť věčně žhavá smyslným plamenem nás obetkává a k lásce budí srdce zborcené. Ve sny nám šeptá rostlinstva dech vonný a kolébá nás hudba horských řek, posmrtnou slávou hlaholí nám zvony, chvilkovým štěstím znějí žití tóny a těžkým steskem písně pastýřek. Na černých líchách sklidili jsme dosti, ač daním oddělujem’ velký díl: ať trubců dav se s námi dobře hostí, ať státy kují zbraně vražednosti, ať naplní se politiků cíl! 74 Je dosti chleba ve všech brázdách země a na všech stromech dosti ovoce. Koberce trav se rozprostřely jemně z údolí až po zasněžené témě. Květ jabloní se vrací po roce... * Po robotě nám paže mdlobně klesá: je příliš jemný pro ni žití květ. A příliš vysoko i skřivan plesá až ve vrcholcích azurného lesa, kde pozemským jej okem nevidět’. Jsme děti brázd a do své rodné půdy jak stromy zapouštíme kořeny, od kolébky jdem’ žitím ve hrob chudý své uložiti unavené údy, jež ze země jsou Slovem stvořeny. A píseň slavná, již nám básník zpívá, když hymnem život země provází, nám v duších ozvěnami nedoznívá. Jsou mrtva pro nás slova opojivá, od srdcí tvrdých nám se odrazí! I píseň, již jsme sami kdysi pěli, své podmanivé kouzlo ztratila. Jsou potrhány struny, jež v nás zněly, duch v těle uhasíná, otupělý, podstata života se zvrátila? 75 Nám zpívá monotonní šumot strojů, kladiva úhoz bouří rytmicky, a těžký dusot ozbrojených vojů k nám hřměním letí v době nepokojů jak nových časů rachot hymnický. * Kostely naše slovem lhoucích kněží se boří, na hlavy nám padají. Strom víry v srdci, který voněl svěží, nemocný, bleskem zasažený, leží a všechny jeho květy zvadají. Noc duší táhne hluboká a tmavá a bouří duchovou jsme zmítáni. V daleku kdesi hoří zora smavá, však u nás temnoty cár pouhý mává. V daleku kdesi váhá svítání. Snad, až se naplní zas’ kdysi časy, početí božské zemi oblaží, a v dítěti, jež v prachu cesty hrá si, nám tajně vzroste zvěstovatel spásy, jenž oheň s nebe snést’ se odváží. 76