USÍNAJÍCÍ ZEMĚ.

František Taufer

USÍNAJÍCÍ ZEMĚ.
V šat mlhavý se halí moje lada a vítr chladný kolébá mé lesy. S mých pastvin domů odešla již stáda a v širé brázdy mé se zima vkrádá. a jinovatka na stromy se věsí. Na ňadrech mojich leží prázdná hnízda, pták družný v podvečer mi nezazpívá, jen severák v můj náhlý soumrak hvízdá. A mraky letí. Jaká bludná jízda! Snad letí tam, kde slunce odpočívá. S mým dechem píseň teskných vod se pojí i všeho tvorstva oddech usínání. Mám něhu včel, jež ztulily se v roji, mám rozkoš matky, jež i ve snu kojí, klid jezera, kdy luna v ně se sklání. V mých hlubinách se poklad žití celý na tisícero klíčův uzavírá: tam bouře spí, jež v létě burácely, i štěstí chvil, jež lidé poztráceli, tam darů příštích jar se chystá míra. Ke spánku uléhám, žní unavena. Jak tíží délka prožitého věku! Pod bílou přikrývkou jsem stará žena, však z jara opět, jaká slavná změna: se vzbudím pannou nejsvůdnějších vděků... 79