POLE V ZÁVĚJÍCH.

POLE V ZÁVĚJÍCH.
Angelus snění zavlál křídly svými, severák drsnou kolébavku zpíval a zima vešla kroky tajemnými, ulehla na zem’ údy zemdlenými jak ten, kdo přišel jen, by odpočíval. Snu těžkému se pole dálná vzdala, žní štědrou znavená a vyčerpaná. Pradlena mrazná šlojíř z jíní tkala kol stromův u silnic... A tiše spala, ztracena v závějích, má rodná Haná. Kdo vyšel z domu v této bílé chvíli a závějemi do pole se vydalvydal, v rokytí slyšel, kterak vítr kvílí, sníh uzřel spáti v nekonečné míli: sníh se sněhem tu před ním jen se střídal... Ó, jistě že se polím měkce leží, když sněžné povlaky je obalují a v tichu odpoledne na ně sněží. Toť moře bělostné je bez pobřeží, až do hor vlny jeho vystupují!! To všechna pole v jedno spojila se jak v dávných časích, všem kdy náležela podílem stejným v úrodě i kráse, kdy zlatem rodu bylo zlato v klase, jež praskající fůra odvážela. 83 Jak nebylo by lichvy ani daní, ni burs, jež příští žní již spekulují: dýchají pole v přehlubokém spaní, v snu nejsladším, ve dlouhém zadumání, v závěje sněhové se zahalují. Jak jeden hospodář by jimi vládl, hospodář jediný, tož národ celý, jenž svobodně by rádlo v brázdu kladl, volnosti jehož zpěv by v žatvu padl a jeho hněvy šírem burácely; jak nebylo by tisíc chudých lánů, sta vyměřených, rozdrobených polí, leč jedno pole bez míry a plánu, jež rosným šperkem ozdobí se k ránu a všechny tvory pozve za své stoly... 84