Smrt knížecí stodoly v Kaňkově.

Smrt knížecí stodoly v Kaňkově.
Věk sto let pátý padá do hrobu, co já jsem vzala tvar a podobu, vyšedši nová z rukou tesaře. Mne vystavěti kázal kníže pánpán, sám z Vídně vkusný přivez na mne plán, jej vysvětit dal knězi na faře. Onť, maje hříchů v duši zásoby, mne přítomné a příští pro doby té faře na užitek daroval; za spásu duše farář modlení měl beze všeho konat prodlení, když knížecí duch tělu „s bohem“ dal. A dlužné za knížete oběti by stále farář choval v paměti, můj blízko chrámu postavili bok. Na kroků třicet od mé posady nechali cestu zbožným z osady, se chrámu střechy na mou byl jen skok. 82 I hned se městem chvály nesl hlas, na krásu takou že byl věru čas, mnou že se město Kaňkov proslaví: já předčila jsem všecky stodoly, co v městě žilo jich a v okolí, pan farář připíjel mi na zdraví. Letního času zrna zásoby ve své jsem jala vděčně útroby, jak svatou kryje chrám svou hostii. Můj zámek pevný zrážel zlosyna, že čistou zřela každá hodina mé poctivosti skvít se lilii. Přečasto mladý duch mi zaplesal, když farář svazek klíčů s hřebu sňal a kostelníku vážně pokynul: hned v tuhém zámku táhlý skřipl zvuk a zdravých mlatců zpěvný čile pluk se s časomírou v cepu přihrnul. 83 Tu sterá ze mne píseň hlučně zní, leč: „Každá“Každá,“ velím, „budiž národní, jak z hrdla volná pěje Slovanka!“ – Sem žádný cizí nezabloudil tón: Liszt, Schubert, Wagner, ani Mendelssohn, v němž zhřívá srdce „česká“ občanka. V zimním by času v tuhém ve mrazu žaludek vrabčí nešel k úrazu, jim – v postu sama – od úst dala jsem; na dík zas ve mne píseň skládali, mne k tancům, fraškám houfem žádali, mou chválu pěli v chóru stohlasém. Jun z jara mnohý láskou ke mně plál a vedle mne ač velký kostel stál, já víc než on jsem znala mladíků; neb za mými se zády schovali, když mistři v kostele jich hledali, a hráli o hromádky knoflíků. 84 Tak vážena jsem žití brala vděk, pan farář přál mi šťastný, dlouhý věk, stavebních řádů mlčel paragraf. Ba, kdo jen směšně mi se ukláněl, neb slůvkem jediným mne pohaněl, šel policajt a – límec nebyl zdráv! Ten věk však prchnul – nevrátí se víc, zlý osud černě zbarvil jeho líc, po krásné noci hrozný vzešel den: ó slyšte! letos města otcové nade mnou vstali jako soudcové a ortel v radě na mne vynešen: „Anobrž farářova stodola je bídná, sešlá kolem do kola, ostouzí město, okres, zem i stát: buď konec konců se vším couráním a z jara musí počít s bouráním již městský policajt neb patronát!“ 85 To jaro přišlo; světem veselo, do lučin kvítí nebe naselo, po hájích ptáci, v luzích dítek zpěv – Ó tiše, stěny mé, teď zdržte se: vám jarem smrt se za dar přinese – z těch, mocný bože, muk mi něco slev! Nuž zbořit? zbořit – zbořit chcete mne? Ó slovo trpké, hrůzy tajemné, již přece mám tě někdy vyslovit? Ha zbořit!? Na mé tělo bezbranné chceš rány sypat, smělý tyrane? Ó člověčenstvo, kam jsi dalo cit? Což dal se národ tak už na scestí, že ve stodole zří své neštěstí? Tak ctí on historickou stavbu svou? Nic k stavitelům úcta knížecím, nic vážnost svaté církve ku věcím nezvrátí mysl otcův záhubnou? 86 Vím, zkáza že již visí nad hlavou: s svou z rána katan počal přípravou – mám sobě zoufat, prosit o milost? Ne; každá prosba ponížením jest; ať život ztratím raděj nežli čest, na slova marná nemám času dost! Ba, nač se třásti s prosbou na prahu? Však zákon sám se pomstí na vrahu; díť zákon srdce, zákon jediný: „Ku stáří, synu, s poctou neváhej, k moudrosti jeho ucha přikládej a šetři, zlíbej jeho šediny.“ – A prorok slavný, doktor Daniel, v zajetí Židův řádný učitel, vyprávěl o tom krásnou kroniku: že starému když Eliseovi se ve tvář smály děti židovy, medvědi spolkli sto těch knoflíků. 87 Nechci, by mého stáří ctitelé zlíbali střechu, došky, šindele, tak věrně nemůž’ zákon plněn být; leč chci a žádám sobě po právu: „Mou, páni města, zrušte odpravu a – třebas bídně – jen mne nechte žít!“ Leč dosti. Srdcím kážu kamenným a všemu citu dávno zastřeným, v ty jiskru lásky řeč má nevkřeše. Ó tělo, neklesej mi před časem, sic dí, že samovraždou sešla jsem; vy došky, neplačte mi na střeše! Vždyť nejsem palác: – chudá stodola a bídná, sešlá kolem do kola, ostouzím město, okres, zem i stát; jen sříceninou vedle chrámu již – moderním padám zrakům na obtíž: dřív ctili mne a teď se jdou mi smát. 88 Oj lide, nevděkem tak bohatý, k té bídné hroudě smysly připjatý, již já se vzdávám tebe na věky. Snad síla věčná, pane Darwine, z mých trosek kurník časem vyvine – ó rci, jak proces ten je daleký? Ach, milý vrabců sbore smíšený, zapěj mi slavnou hymnu vzkříšení – buď s bohem, na věčnost mi někdy piš! Též s bohem vám, vy myší tisíce, vám já jsem dala zobat nejvíce – teď ze mne k pánům soudcům lezte již! Ty větře, co’s mi střechu česával, se vnitrem mým si lehce pohrával, ty pro můj obraz také někdy plač! A na památku, že’s byl přítel můj, mé naposledy líce poceluj – pán bůh tě dobrý vyprovázet rač! 89 Buď zdráva, hvězdoplodná obloho! ty v mém jsi vnitru shlédla přemnoho, znáš, jaké přání mám i pro tebe: tvá dítka: slunce, měsíc s hvězdami, jež pozdrav každodenně dala mi, ať přijdou po smrti též do nebe! Vám, města Kaňkova ctní občané, zdaž slza lítosti též ukane pro smutné žití mého skončení? Zdaž slabá ruka pana faráře po létech z Linnéova herbáře na rov mi vsadí kvítko pomnění? Teď k vám na konec, města otcové, obracím díl své řeči hrobové: Vy z mé se smrti mnoho netěšte! Aj! vidím brány příštích století: i váš je věk jen smíchem pro děti, i váš cop straší ve dne po městě! 90