PÍSEŇ ZVONU.
Ó dcero lidská, panno, choti, matko,
slyš „zdráva’s“ mé, jež hlaholí tak sladko
v tvých zápasů a tužeb denní shon,
a hořkost vše tvou měkkou duši zmine,
když v její snivou hlubinu se vline
můj tklivý, smírný, svatotajný tón,
jenž mysterií spásy zářné děje
jak posel nebes denně lidstvu pěje
a do všech končin slavně provolává,
že poroba s tvé šíje odňata,
co Kristus navrátil ti dávná práva
a cenu ženy Panna přesvatá!
Čím’s byla, ženo sladká, v zašlém věku,
kdy nevystíhal pravdy bludný zor,
kdy Olymp svítil Římanu i Řeku
a světem vířil tělesnosti mor?
Ať útlou dívenkou neb zkvetlou ženou,
ty’s byla růží vášním vystavenou.
Květ nejluznější v blaholibé vůni,
jen poupě, které zpola rozvito,
kdy rosný šperk mu na korunce trůní,
40
leč kouzla v kalíšku víc ukryto,
to panna jest, to pravzor Boží dcery,
jež neskonale srdci lahodí,
když s krásou těla, jevící div sterý,
i duše skrytý půvab závodí,
když nikdy neovládne chtíčů říše
té cudné její hrudi labutí,
když mysl rovna sněžné peruti
a slovo každé něhou lásky dýše –
to panna celá, vděkuplná, svatá,
leč temností dob zašlých nepojatá.
Byl, panno, čas, kdy dívčí půvab čistý
svých divů nemoh’ stoudně rozvinout,
kdy květu jeho nejútlejší listy
rval bujných vášní rozkypělý proud.
Ty’s děckem byla, když tvůj slunný hled
směl dychtivě soch na nahotě lpět,
jež v chodeb ústraní i v loubí sadů
svou opojnou ti vnucovaly vnadu;
vzruch divý chvátil žárných do okovů
tvou duši jasnou, tichou nad hladinu,
když oko shlédlo něhu Venušinu
neb neurvalou chtivost Priapovu.
Ty’s děckem byla, ale sluch tvůj dětský
znal vilných bohů kratochvíle všecky;
tvá božstva místo perlí pravdy, ctnosti
v dar skýtala ti nektar smyslnosti.
Ty’s děckem byla, dospívala, kvetla,
leč místo milostného anděla
svět měl tě za popelku beze světla
a chtěl, bys jeho pudům hověla;
41
a když jsi před ním svoje vděky skryla
a panenství dny vrátké zasvětila,
týž svět zas neplodnosti příhanou
jak hříčku svou tě týral bezbrannou –
Květ nejskvělejší, plná růže žhavá,
kdy právě zdravý, svěží pupen mladý
jak divem rozvil nejskrytější vnady,
to žena jest, to dcera Boží pravá,
jež silnou vůni dýchá v lidské mdloby,
když choti zářná důstojnost ji zdobí,
když celý život, lásky plamen v oku,
jak anděl kráčí po choťově boku
a drahých dítek žádoucímu blahu
svou nejvroucnější propůjčuje snahu –
to žena celá, vděkuplná, svatá,
leč temností dob zašlých nepojatá.
Byl, ženo, čas, kdy netázal se muž,
zda láska tvá ráj rozkošný mu strojí,
zda půjdeš zaň jak nerozlučná druž
a vytrváš i v nejkrutějším boji –
on pouze krásu tvou jak zboží koupil
a slunné dívčí volnosti tě zloupil.
Ty’s hořkost pila, holubičko snivá,
když chotě, po němž tesknotou jsi mřela,
tvých lepých sokyň řada žádostivá
vnad zaprodajných poutem ovíjela,
a v brzku bouřné, hluboké jak moře
tvou smutnou duši zachvátilo hoře,
když pro stín vrásky na povadlé skráni
v šer vyhnanství tě vyštval v pohrdání. –
I v bílou stezku mateřského štěstí
42
věk tmy ti házel kamení a klestí.
Ty’s ledva v strachu, bolestech a mdlobě
své vytoužené porodila robě,
již srdce na novo ti krvácelo,
když choti slovo na jazyku tkvělo,
zda drahý život souzen poupěti
či krutý zmar, jenž číhá v zápětí.
A když mu vlídně přiznán život blahý,
ty’s dlouho při něm s láskou neprodlela,
zor vyjasněnyvyjasněný hroužíc v jeho tahy
a v líčka tisknouc políbení vřelá;
jen ostavilo ňader sladké zdroje
a náruč tvoji teplounkou a hladkou,
již otec sám je vodil v denní boje
a rodička mu nebyla víc matkou.
Ach, ženo, věky toužila jsi darmo
střást úmorné a nehodné své jarmo!
Ať útlou dívenkou neb zkvetlou ženou,
ty’s byla růží vášním vystavenou,
až pojednou i do tvých omraků
jas volnosti pad’ plný zázraků.
Mír večera se sklonil k Nazaretu.
Sad Joachymův dýše vůní květů
a v jeho zeleň utulená chata
plá žhavým leskem tekutého zlata;
i za práh otevřené síňky skrovné
šíp zlatorůžných červánků se vkrádá
a gloriolu nebešťanů spřádá
kol zjevu lahodnosti nevýslovné.
Spíš anděl vznešený než země dcera
43
ta dívka stulená v taj pološera;
vděk lilií, co před okenní mříží
k Ní toužně zprahlé kalichy své níží,
skráň Její sněžná v studu nebeském
krás vyšších překonává probleskem
a sladší dech než nitra liliová
hruď Její v skrytu čaroluzném chová.
A nevědoma cherubí své krásy,
zor toužný u velebný západ noří,
jenž nad hor tlumen purpurnými pásy
jak triumfální portál nebes hoří,
a co v hloub duše nádheru tu loká,
v Ní každá myšlenka jest žárná sloka,
až nitra zvlněného nadšení
slov harmonií ze rtů temení:
„Ty, jenž se tajíš za nebeskou clonou,
ó Messiáši dávno slíbený,
kdy přichýlíš se k těm, již v bídě tonou,
a života jim podáš prameny?
Ó neváhej a neotálej dlouho,
Ty srdcí naděje, Ty věků touho,
a lid svůj ponížený pozvedni,
ať okusí má duše důstojenství,
té, jež Tě zrodí v oslaveném ženství,
smět služebnicí býti poslední!“
A jak dvě křídla ruce Její vzpjaty
a duše plná prosté pokory
vší silou vniká v nebes purpur zlatý,
až rudé slunce padlo za hory;
tu dívce ruce na hrudi se skříží,
třpyt rosných perlí kmitne do zraků
44
a hlava dumavá se volně zhříží
v mír vábný stříbrného soumraku.
A tiše vplyne v Její zadumání
cos jako křídel konejšivé vlání
a tváře vlnou vlasů líbané
cos jako vonný výdech ovane.
I zvedne skráň. Hle, půvabný jak zoře,
své hvězdné oči v Její zraky noře,
zjev anděla Jí kyne zářivý;
dvé křídel azurných se nad ním chvěje,
šat řasnatý strž bílých blesků leje
a v ruce sněžná lilie mu tkví.
On před dívenkou pokorně se kloní
a hlas mu zvonky stříbrnými zvoní:
„Ó zdráva budiž, plná milosti;
Pán s Tebou je, Ty’s žena požehnaná!“
Ta slova nevystižných sladkostí
v hloub duše sprchla Jí jak rajská manna.
Hlas tuchy mocně procitlé Jí svědčí,
že Bůh k Ní mluvil andělovou řečí
a v Jejích útrobách se rozleje
strach smrtelný i kouzlo naděje –
těch temných záhad smutná nerozřeší.
Než anděl něžný lahodně Ji těší:
„Ó Maria, proč duch Tvůj v bázni tone?
Pán zamiloval Tebe, kvítko vonné,
i počne lůno Tvé a Syna zrodí,
jenž lidstvo neblahé z pout vysvobodí.
A jméno Ježíš, sladké jméno spásy,
dáš Synu svému, Synu věčné krásy,
jenž láskou podmaní svět daleký
45
a kralovati bude na věky.“
Těm smělým věstem dívenka se zdiví;
dí v ostychu hlas Její bolnotklivý:
„Jak tyto divy záhadné se stanou?
Mým chotěm Bůh – jsem po tu chvíli pannou.“
A pochýlí skráň zruměnělou znova;
než slavně hlaholí řeč andělova:
„Duch svatý, kterýž nesmírnostmi vlaje,
v Tvé bytosti se vtulí cudné taje
a Nejvyšší, jenž v moci neskonalý,
Tvé panenství v stín tajůplný zhalí;
i co Tvůj bezúhonný zrodí klín,
to v pravdě slouti bude Boží Syn.
I s Alžběty, Tvé bohulibé tety,
sňat neplodnosti porok dlouholetý
a již se chvíle radostná jí blíží,
kdy v starobě své vydá poupě svíží;
neb zázračného dojde splnění,
co vyřkl Pán, jenž vůle nemění.“
Jen řeč tu domluvil, ba dopěl spíše
jak hymnu svatoslavnou, vítěznou,
již zjasní Maria tvář líbeznou
a šepce tichounce, jen sladce dýše:
„Aj, děvka Páně, která věrnost chová,
i staniž mi se podle tvého slova!“
V tu chvíli vidí v podivu a žasu,
jak oblévá Ji bohatý proud jasu,
a neklamně Jí praví city vřelé
i lůna slastiplné záchvaty,
že Matkou jest, že v Jejím čistém těle
dlí rozkošně Syn Páně počatý.
46
V div divů plnost lahod netušená
zjev Její nad ponětí zkrásila;
co lepého kdy skýtá věku měna,
vším září bytost Její ztepilá.
Třpyt nevinného dětství libě smavý,
děv stoudných liliová svatozář
i moudrost vážná stříbrošedé hlavy
krás harmonii kouzlí v Její tvář;
leč nade všecek půvab rajsky milý
vděk mateřství Ji šlechtí přespanilý.
Tu anděl vznešený, jenž v nebes kraji
stál u prazřídla nehynoucích vděků,
jen s úsilím svůj úžas velký tají,
když tolik veleby zří na člověku,
a tichounce jak světla zákmit bílý
z míst posvěcených odechvět se pílí.
A Matka Panna překonaná citem
div nerozplyne rajskou líbezností,
co duší svou se kochá v Bohu skrytém,
jejž v něžném lůně láskyplně hostí.
A Slovo tělem učiněno jest. –
Ó ženo, co ti rosy, vůně, hvězd
jak zázrak padlo v muka neskonalá,
když útlá Panna světu Syna dala!
Kdo kroky stavil chudých u jeslí,
jež tolik štěstí bídným přinesly,
ten zajásal jak věštec uchvácený:
„V ráj změněn svět – Syn Boží synem ženy.“
47
A rozkoší se Josef rozechvěl,
když s Matkou Boží v jedné chatě dlel,
až ústa hudbou duše naladěná
jak rajské ptáče pěla: „Ejhle, žena!“
A nitra Josefova slastný ruch
jak zázrakem se šířil v mužů kruh;
i rodila se úcta k ženě svatá
a muži lvové krotli na jehňata.
A náhle vyrostla – ó zářný div! –
ta ponížená dcera zemských niv
a v duchu cos jak svatovínek skvělý
kol skráně její zraky mužů zřely.
A posléz plné slávy bílý den
vzplál unylému pokolení žen,
když Bohočlověk, láskou k duším plaje,
i s Rodičkou se vydal v pusté kraje.
On jako slunce vyvstal ohromné,
jak měsíc Ona v záři přeskromné;
leč v lesku Jeho vítězném a stálém
žen celých Ona vzešla ideálem.
I vyjevila srdcím Její ctnost,
jak převzácna jest něžná panenskost,
a duši dívčí v těle vášní prostém
Pán učinil si nejcennějším skvostem.
48
Již neplodnosti panna zbavena;
neb cudnost nad ponětí vznešená,
již chápati lze jenom v temné tuše,
jest nejkrásnější výplod její duše.
Ba v panenskosti vděku přeskvoucím
i mateřstvím se zdobí žádoucím,
kdy v duši choré, v chuďasově těle
své lásky divem rodí Spasitele.
Ký div, že po člověctva obnově
v té cudné, svaté panně Kristově
i s rosou zázračného požehnání
zjev Boží Mateře se k duši sklání! –
Než jako Matka Jeho předrahá
i choť se měla zaskvět neblahá
a proto Kristus učinil ji muži
jen jedinou a nerozlučnou druží.
Ráj blaha vrátil se. Muž, domu král,
jak od pradávna žezlo třímá dál,
než také choť s tou duší dětsky něžnou
jest utěšené domácnosti kněžnou.
Moc božská požehnání Kristova
cos jako věčná kouzla májová,
jak lásky květ, jenž opojivě voní,
až do těch šedin v nitro její roní.
49
A třebas útlá rodí poupata,
přec její netknutelnost přesvatá,
již v diadem jí dal Pán svrchovaný,
vděk líbezné jí zachovává panny.
A jen jí dáno roditelkou být,
již ku podivu měkne její cit
a srdce plné blaženého snění
v chrám netušených zázraků se mění.
I vydá toto srdce dojaté
vod živých sladké vřídlo bohaté,
jímž zprahlá duše rozencova zkájí
svou trapnou žízeň po nebeském ráji.
A mohutný v něm žár se vzplamení,
jenž v dětech nítí svaté nadšení,
by za otčinu, řeč a práva svoje
i nejtužšího podjaly se boje.
Jak rajská harfa tklivý jeho tluk
zní synu, dceři do všech plesů, muk
a z klamů všech i trpkých resignací
zas Bohu, vlasti, životu je vrací.
Ký div, že po člověctva obnově
v té cudné, svaté ženě Kristově
i s rosou zázračného požehnání
zjev Boží Mateře se k duši sklání! –
50
Hle, ženo, co ti dáno v Marii!
V Ní’s učiněna zářnou lilií,
v Ní ženou volnou, zdatnou, požehnanou,
bys lidstvu byla balsamem a mannou.
A nech až do dneška tě stíhá svět,
ty zmaru nemůžeš víc utrpět;
neb nedal té, jež ideálem tobě,
Pán mocný dojít porušení v hrobě.
On smrti pout svou Máteř oprostil
a v ráji plesném na trůn uhostil
a na skráň korunu Jí vstavil skvostnou,
by velebou se skvěla přemilostnou.
A sláva Královny tvé rozlitá
jak slunný jas tvou duši prokmitá
a mléčnou dráhu nádhernou ti tvoří
k dob radostnějších čarolepé zoři.
I stoupáš, v ruce spásy ratolest,
jak anděl míru k luzné výši hvězd
a po tvé vůni bezpečně a hladce
jde lidstvo ke Kristu a Jeho Matce.
51