MAGNIFICAT.*)

MAGNIFICAT.*)
V hor zátiší kmit’ záblesk potuchy, že lilie a růže rozkvetou, když Maria tam připutovala a vroucně pozdravena Alžbětou. V té šťastné chvíli záchvat prorocký šleh’ v nitru Mariině plamenem a nový blaha vzkvět, jejž zíral duch, hned v prozpěvu se jevil vznešeném. Hlas její zbožným pohnutím se chvěl, když Pánu na čest počínala pět, že dobrotivě na ponížení své služebnice nepatrné shléd’. Hlas její projevoval pokoru a vřelé vděčnosti byl ozvěnou, když plesala, že pokolení vše ji zváti budou blahoslavenou. Hlas její srdcejemně lahodněl a v potůčku se měnil zurčení, když zpívala, že milosrdný jest Pán z pokolení do pokolení. Hlas její mohutněl, když věstila, že moc Pán působí svým ramenem a jako plevy rozptyluje ty, kdož pýchu plodí v srdci zmámenémzmámeném. ——— *) Chvalozpěv Panny Marie. 24 Hlas její slavně hlásal, s trůnu Pán že skládá mocné, nízké zvedá naň, že s prázdnem odbavuje bohaté a lačným skýtá darů plnou dlaň. A blahodějně jako v předjaří kraj procítilý řeka roztálá zpěv její zalil Alžbětinu hruď, že nadšením tvář její zaplála. Již v duchu zřela uskutečněno, co sloky písně vyjadřovaly a po čem zmíral touhou bolestnou věk temnoty a bludu zoufalý. Vtom nesouhlasně vpadat zaslechla v to libé pění projev nechuti; had lestný na Marii zasyčel: „Tvá píseň vejde v zapomenutí.“ Jal rázem Alžbětu strach náramný, že nenastane nový blaha vzkvět, a v náhlé pochybnosti pátravě zrak její k zpívající panně vzhléd’. Než panna klidně dozpěvovala, nic hada nedbajíc, jenž darmo lhal, co v slávu písně, kterouž vnukl sám, Duch svatý s libostí se zabíral. Zřelť jasně, co se děje v budoucnu. Hle, satan svádí duše s pravých cest, leč Maria jim hvězdou zářivou a píseň její zvěstí spásy jest. 25 Dóm po dómu se zdvíhá k nebesům a v každém oltář halí vonný dým, co v kůru biskupové s kněžími tu píseň prozpěvují s nadšením. Svět zatím rozmáhá se v pokroku a k vrcholu se sbližuje co den, až z velké pýchy plije po Kristu a po církvi se šlape rozvášněn. Než církev Kristu, choti božskému, tu píseň Mariinu zpívajíc tím půvabněji mládne v potupě, čím déle slávě pověčné jde vstříc. 26