JOSEFOVA SMRT.

František Kyselý

JOSEFOVA SMRT.
Práh věčnosti se před Josefem šeřil. Již od bytostí, které Bůh mu svěřil, pryč bral se choť i pěstoun milovaný. Byl nadeň Ježíš skloněn s jedné strany a na pěstouna těcha neskonalá jak luny svit se z něho rozlévala. Choť svatá s druhé strany, slzu v řase, co nejněžněji k němu vinula se a pozorlivě truchlivý hled její tkvěl na přepadlém jeho obličeji, v němž stínem stopa úzkosti se tměla.tměla, až sehnula se k němu něhou jata jak vánkem krásná haluz květošatá a rty se dotkla stydnoucího čela. Tu s duše Josefovy tíseň spadla, zrak potrhaný vzplál mu živým jasem a svěžestí se zaskvěla tvář zvadlá; sil nabyv promluvil k ní polohlasem: „Ó Maria, když mizely mé síly a dotekly se mne rty tvoje vřelé, jež celovati smějí Spasitele, cos vniklo v duši mou jak záblesk bílý a zjařilo mě jakés opojení, jež smrt mou v rozkoš netušenou mění. Mne vděčnost k tobě naplňuje vroucná a duch můj s nadšením zří do budoucna. Hle, velké množství ctitelů tvých zmírá a smrtná úzkost úporně je svírá; než provázena andělskými kůry ty k ložím smrtelným se snášíš shůry a tajně tiskneš, láskou rozvroucnělá, rty přelíbezné na miláčků čela a polibek tvůj maří pekla škleby, by duše nebály se vzletět k nebi.“ 57 To předvěstiv a rozplývaje blahem již před samým se octl věčna prahem; jen ještě s Ježíšem se oko střetlo a duše vzlétla v nekonečné světlo. 58